Ten závěr je ale potřeba přehodnotit.

Letní sezóna je v plném proudu. Pro mě to znamená dvě věci - kondiční procházky se stávají tou nejlákavější činností na planetě, zvláště mohu-li je zakončit podvečerním plaváním v přírodní nádrži.
A ta druhá věc je, že všechno kvete a kdykoliv já vidím cokoli kvést, mám neutuchající touhu všechny ty květy fotit ze všech úhlů a vzdáleností.
Orlíček byl v dětství moje nejoblíbenější luční květina a už jsem ji pěkných pár let neviděla, tak jsem byla ráda, že na mě takhle vykoukla. Říkala jsem si spokojeně, že to s těmi lučními prostorami není až tak špatné a že snad motýli slabostí nezajdou. Když jsem šla zpátky, už tam byl muž v montérkách a celou tu mez kosil elektrickou sekačkou.
Dveře na poslední fotografii vedou do sklepa domu, kde potvrzeně a dost děsivě straší. Když jsem před nimi stála v poledním slunci, tak jsem se ani moc nebála, ale když na to teď potmě a sama vzpomínám, tak se mi trochu svírá srdíčko, ó můj bóže.
Také už díky všemocným paprskům slunce přesně vím, jaký obrys má můj Darth Vader batoh na mých zádech, ačkoliv bych se bez této vizuální informace nejspíš obešla.

Podejmlíko Půlrohlík