Ráno jsem vstala brzo, ne velmi brzo, ale dost brzo na to, abych si připadala jako produktivní člen společnosti. Venku byla ještě mlha, což mě potěšilo. A za domem probíhalo natáčení nějakého filmu, což nijak nezměnilo mé emocionální naladění.
Šla jsem si do Bubenče pro Peršákovu knížku, protože ji potřebuji v ruce, pokud mám alespoň trošku myslet jako on. Když mi ji pan editor dával, tak vypadal, že na něco čeká, že se chce na něco zeptat, třeba proč si od něj kupuji Peršákovu knížku, ale nic neřekl a na nic se nezeptal.
Cestou zpět jsem si vyfotila kvetoucí keře a připadala si nabitá energií. Říkala jsem si, že bych se mohla takhle procházet donekonečna. Ráno jsem si ale nezabalila lahev s vodou, tak jsem se chtěla stavit domů pro zásoby. A jakmile jsem překročila práh, udělalo se mi strašně špatně. Tak špatně, že i jen držet otevřené oči pro mě bylo namáhavé.
Celý den jsem s výčitkami prospala. Znovu jsem se vzbudila až zase večer, kdy jsem si řekla, že by mi mohlo přestat být špatně, abych se mohla jít ještě projít, když už jsem nic jiného nezvládla. A přesně tak, zničehož nic, mi zase přestalo být špatně. Tak jsem se šla projít.
A během toho všeho bylo strašlivé vedro.
Divný den.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat