Jen se směju, nevím čemu, asi všemu.

Když jsem ve čtvrtek o půl šesté ráno dorazila na vlakové nádraží a položila na volnou lavičku svoji tašku, abych z tašky v tašce vytáhla další tašku a dala tašku s taškou uvnitř dovnitř, byla jsem na sebe náležitě pyšná.
Další tři dny jsem potom strávila plánováním věty, která by to náležitě popsala.
Kvůli dešti mi toho dne ujel jeden ze tří vlaků, takže jsem seděla dvě hodiny na nádraží v Havlíčkově Brodě a pletla si šálu, která bude brzo delší než já.
Bylo roztomilé vidět, jak to otvíralo kolemjdoucím srdíčka, protože starý pan z nádražní ochranky mi přišel povědět, že když byl mladý, tak měl taky slečnu, která uměla štrikovat, a pořád ji prosil, aby mu upletla rolák. A ona že co by se dělala s celým rolákem, tak mu udělala jenom límec. Ale ten panečku hřál! Jiná paní mi zase říkala, že sama měla vždycky raději vyšívání, řetízkovacím a vyplňovacím stehem, ale že už dlouho nevyšívala, ale jak mě tak vidí, že má hned chuť se zase do nějakého projektu pustit.
Představte si, že sedíte na vlakovém nádraží, v nádraží držíte šálu skoro delší než vy sami a snažíte se nebrečet.

Podejmlíko Půlrohlík