V pondělí mě ze spánku vzbudil dívčí pláč. Dobrých pět minut jsem přemýšlela, co se mi tím moje podvědomí snaží říct. Pláč byl ale skutečný, nějakou slečnu chytil revizor.

V neděli jsem po koncertě vesnického filosofa Václava Koubka vymyslela cestou domů báseň v próze:

Někdy se v noci vracím domů kolem řeky. To se potom chodím podívat na splav. Zpěněná voda opravdu svítí ve tmě a já se na ni dívám a představuji si různé věci. Nedávno tam postavili třímetrovou zeď, aby řeka v době povodní nemohla do města, takže od té doby se chodím podívat na třímetrovou zeď, poslouchám burácení a představuji si řeku. Tu svítící i tu úplně klidnou a tmavou. Dnes jsem se rozhodla zeď přelézt a jak jsem tak šplhala s břichem přitisknutým ke studeným kamenům, uvědomila jsem si, že se mám čeho chytit.

Podejmlíko Půlrohlík