sobota 22. listopadu 2014

Od té doby si nemůžu pomoct a musím všechno zkoumat z více úhlů.

Takže děti, již minulý víkend jsem chtěla napsat něco o minulém víkendu, ale nakonec jsem se rozhodla nechat si ty důležité věci pro sebe. Zde se hodlám svěřovat s těmi krásnými.
Viděla jsem východ slunce nad takovými těmi starými secesními vilkami porostlými břečťanem.
Přivezla jsem sestře jako suvenýr Deník Bridget Jonesové v polštině.
Četla jsem svoji poezii nahlas a to mě přivedlo k myšlence, že moje duše je vlastně velmi temná a brutální.
Na nádraží nade mnou poletovala skupina havranů. Usuzuji, že to byli havrani, protože měli světlé zobáky.
Přiznávám se, že mi zachybělo, že už tolik nefotím, protože jsem viděla spoustu poutavých kompozicí. Mám jenom jednu fotografii z nádraží, kde jsem hodinu a půl čekala. Chtěla jsem se jít podívat na židovský hřbitov, ale začalo silně pršet.
Přemýšlela jsem, jaké by to bylo bydlet blízko kostela. Ale ne takového kostela, od kterého si můžu půjčit klíče, zavřít za sebou mříž a být uvnitř sama a říkat si, že jeho tři sta let existence vedlo k tomu, že tam sedím a dívám se. Tady jsem viděla takový kostel, co vypadá trošku jako pevnost, kterou opouští jenom zvuky zvonů. Ale neměla jsem čas ho zkoumat zblízka, takže mu nejspíš křivdím.
Zapsala jsem si větu z životopisu jedné básnířky, protože mi připomíná něco mezi Hvězdnými válkami a absolutní pravdou:
"Dnes je poezie součástí mého života, světlou stránkou Moci./Dziś poezja jest częścią mojego życia, jasną stroną Mocy."

A potom také byla pronesena věta: "Je zvláštní, že vidíš někoho dva dny a potom o tom přemýšlíš třeba tři měsíce."

Podejmlíko Půlrohlík


Žádné komentáře:

Okomentovat