Běžela jsem se zvláštním nasazením, takže jsem měla čas rychlejší než v dobách, kdy jsem ještě neměla zraněné koleno. A slunce i takhle brzo už pálilo velmi silně, takže bůh nás chraň, co nás čeká dále v létě.
Já i sestra používáme duhové ručníky a bez brýlí vidíme na pár kroků, takže i takový malý aquapark pro nás představuje opičí dráhu spojenou se smrtonosnou bažinou, ale kdo by to nerisknul, když na druhém konci té bažiny čeká vířivka horká jako kafe, kde člověk může spočinout.
Moje pištění v zatáčkách tobogánu dokáže rozezvučet celý zábavní komplex a moje sestra lezla po stromě a teď spí.
Přidávám archivní fotky z března 2011.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat