Můj psycholog by řekl, že jsem se stal klavíristou kvůli tomu, že jsem nenáviděl svého otce. Že když mačkám klávesy, tak si představuju, že mu vyrážím pěstí zuby.

Sestra si stěžuje, že teď nepřispívám na blog, což je, popravdě, pravda pravdoucí.
Tak vám alespoň dám dva obrazy:

I.
Chvíli se nic neděje, ticho, jejich dech. Potom dveřmi dovnitř proběhne jejich domácí pes, zajede rovnou pod stůl, kde se schoulí do sebe a dál slabě kňučí. Nelidský chraplavý hlas řekne:

Hlas štvaní: Když jste pomáhali štvát, pomozte také jíst!

Dveřmi dovnitř přiletí přední polovina zabitého jelena a přistane u nohou staršího bratra. Mrtvé vytřeštěné oči slepě hledí před sebe, parohy udělaly rýhy na podlaze, nohy trčí v podivných úhlech do stran. Z roztrženého břicha vytéká krev a vnitřnosti a vytváří kolem tmavou lesklou kaluž.

II.

Podejmlíko Půlrohlík