Bude ohlodané od krys. (story o blešáku 2. část)

Přes hradbu stánků jsem se dostala tak, že jsem jakousi mezerou prošla do pasáže Marché Dauphine. Tam jsem se už nebála. Zastřešený obchoďák ve stylu art deco. Včetně náměstíčka s fontánou. Hodně obchodů bylo zavříno, ale hodně bylo i otevříno. V přízemí hlavně obrazy, koberce, nábytek. Věci mimo moji cenovou ligu. Ale krásně se tam "óóóchalo a ááchalo".

V prvním patře staré fotky i foťáky, knížky, oblečení, gramofonové desky. Ceny vzhledem k menším objektům byly také lidovější. Já byla nejspokojenější při prohrabování starých fotek. Takovýhle bizáry miluji. Jsem také hrdou majitelkou deseti echt vintidž fotek za souhrnou cenu deset euro, ačkoliv avizovaná cena byla 2 eura (potažmo 1,50 eura) za kus. Co se týče oblečení, u mnoha kusů platilo, že to, že je to vintage ještě neznamená, že je to pěkný. Moc se mi líbilo hrabání se hromadami doplňků. Chtěla jsem své drahé sestře Podejmlíko koupit krajkové černé rukavičky, nicméně cena 40 euro mě poněkud odradila.

Po prolezení tohoto obchoďáku jsem vylezla ven a bloudila tou čtvrtí. Pod širým nebem na ulici byl echt blešák, tak jak bych si jej představovala, nicméně ceny ani sortiment mě nikde moc nezaujal. Semo tamo nějaký luxusnější butik. Tak jsem hledala něco, kde bych mohla pojíst. Jak jsem byla hlouběji a hlouběji v uličkách, víc a víc jsem se bála. Necítila jsem se tam prostě bezpečně ani přirozeně, takže jsem se vrátila k hlavní silnici a šla na metro. Když jsem stála u přechodu, nějakej chlápek na motorce mě začal balit, když jsem mu říkala, že s ním nikam nepůjdu, jel za mnou na motorce i po chodníku. TO už jsem začínala fakt panikařit. Tak mu říkám, že mám přítele a zdrhla jsem. Když jsem dorazila k metru, byla jsem fakt šťastná jak tučňák.

Tak furt nevím, jestli jsem ráda, že jsem tam byla nebo ne.

Šilamáma Půlplicpryč