čtvrtek 17. dubna 2014

Gabriel García Márquez (6. 3. 1927 - 17. 4. 2014)

"Magický (Čarovný) realismus je literární směr, ve kterém se prolíná reálná skutečnost s iluzivními prvky (sny, halucinace, mýty)."

Sestře nechám, aby se vyjádřila o Sto rocích samoty, jestli bude chtít, já tu uctím Kroniku ohlášené smrti.

Podejmlíko Půlrohlík

Začínali snídat, když uviděli vcházet Santiaga Nasara, zalitého krví a nesoucího si v rukou hrozen svých útrob.
Poncho Lanao mi řekl: „Na co jsem nikdy nemoh zapomenout, to byl ten hroznej smrad ze sraček.“ Avšak Argénida Lanaová, nejstarší dcera, vyprávěla, že Santiago Nasar si to vykračoval jako obvykle, že dobře odměřoval své kroky a že jeho saracénský obličej byl s rozcuchanými kudrnatými krásnějšími než kdy jindy. Když šel kolem stolu, usmál se na ně a pokračoval přes pokoje až k zadnímu východu z domu.
„Zůstali jsme celí zkoprnělí, jak jsme se lekli,“ řekla mi Argénida Lanaová. Na dvoře svého domu na druhém břehu řeky moje teta Wenefrida Márquezová právě oškrabovala šupiny z podmořanky a viděla ho, jak sestupuje o schůdcích starého nábřeží a pevným krokem míří domů.
„Santiago, chlapče,“ zavolala na něj, „co je to s tebou!“
Santiago Nasar ji poznal.„Zabili mě, slečno Wene,“ řekl.
Na posledním schůdku klopýtl, ale okamžitě se napřímil. „Dokonce byl ještě tak pečlivý, že rukou setřepával zem, která mu zůstala na střevech,“ řekla mi teta Wene. Potom vešel do svého domu zadními dveřmi, které byly otevřeny od šesti, a v kuchyni se zhroutil tváří k zemi.

úterý 15. dubna 2014

Další zásadní otázka: Proč jsem uklouzla ve stojícím autobuse a vyhodila si čéžku?

V mém rodném městě vytrhají kusou kolej, moji nejoblíbenější kolej.
Nebo aspoň dříve byla má nejmilejší, kvůli Daniilovi, který neví, že nikam nevede.

Včera jsem seděla tři hodiny na chodbě v nemocnici a brečela, protože všude kolem lidé naříkali bolestí. A když jsem byla povolána dovnitř, doktoři a asistenti se usmívali. A to mě přivádí k až darwinovské otázce: Pro přežití je lepší v nemocnicích brečet, nebo se smát?

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Někdo se dostal na náš blog tak, že si vygooglil spojení "zastavit sestru ebace".


pondělí 14. dubna 2014

Hodinkám rozumíme až od určitého stupně

Tak jako je jasný, že když se bavíte s někým, kdo se jmenuje Sebastien, musí to zákonitě pomoct. Nikdy mi nikdo neřekl ty věci co on a to už tu nějaký pátek zmateně běhám.

Musím si zpátky vypěstovat ten vnitřní smysl, kdy od určitýho bodu prostě půjdu domů.
Nesmím znova sedat na schodech a doufat. To nepomůže.
A hlavně musím nakopat nějaký zadky. To taky řekl.

Šilamáma Půlplicpryč



neděle 13. dubna 2014

Možná já jsem veškeré zlo, po zemi chodí.

Jak se člověk vždycky hned diagnostikuje, když čte odborné spisy o chorobách, tak jsem se právě diagnostikovala. Jsem Dostojevský:
"Ze složité osobnosti Dostojevského jsme vyzvedli tři faktory, jeden kvantitativní a dva kvalitativní: mimořádnou intenzitu jeho afektivity, perverzní pudovou konstituci, která z něho musela udělat sadomasochistu nebo zločince, a neanalyzovatelné umělecké nadání."
Protože jsem potřebné znalosti nabyla už za předchozího studia, dnes nejčastěji řeším, jestli pan učitel má přes dva metry nebo ne.

Podejmlíko Půlrohlík

neděle 6. dubna 2014

Zásadní otázka: Kdo po mně včera hodil bílé kamení?

Soňa si myslí, že město, protože chystáme přednášku, ve které se zastáváme zvířat.
Adam je za to rád.
Já si myslím, že je ve městě nějaký čaroděj, či čarodějnice, kteří mě nenávidí, a já ho/ji musím objevit a odstranit důvod nenávisti.
A sestra přišla s tím, že možná to kamení po sobě hážu sama.
Dnes jsem tedy nešla na rybí burzu, ale to nemusí být nutně špatné znamení.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Někdo se na náš blog dostal tak, že vygooglil spojení "fialové sestry".





sobota 29. března 2014

Teď budeme hodné a šťastné.

Dnes jsme si se sestrou tak zapracovaly, až mi to připomnělo Sedmikrásky.
A ačkoliv máme i výživný fotografický materiál, vybrala jsem pro dnešní večer nějaké vintage fotky mojí sestry s růžovými třpytivými pružinovými tykadly. Jedná se o rok 2011 a tehdy jsem také, jak se zdá, pořídila jednu z prvních fotografií do souboru "Moje sestra odchází od věcí".

Podejmlíko Půlrohlík






středa 26. března 2014

Andělé jsou osoby nejvíce náchylné k hříchu.

To říkala Libuše.
Karel zase říkal, že andělé se u hororů nemůžou bát, protože když v sobě nemají zlo, nemá v nich strach jak rezonovat.
Přikláním se spíše na stranu Libuše, protože Karel mi v poslední době přijde příliš postižen svojí disciplínou a vidí všude duchy, tedy chci říci, že je vidí i tam, kde nejsou.

Podejmlíko Půlrohlík