úterý 26. dubna 2016

Co jsme se v neděli naučily.

Není nic atraktivnějšího než muž s dítětem na krku v krásné kuchyni/muž se štěnátkem a světově uznávanou bojovnicí smíšených bojových umění na kanapi.
Orion a Vorel jsou jedna a táž osoba.
Halva s vanilkovým pudingem je pořád top.
Krchovský nám rozumí jako nikdo na světě!
(A tak šel čas... Někdy se vlekl/ letěl i stál; tu fajn, hned ekl/ a boží mlýny mlely, mlely/ a najednou je po prdeli.)
Na blackmetalový koncert se dá v pohodě jít v divoce barevných šatech.
ZPĚVÁK PRIMORDIAL JE KÁZAJÍCÍ DRUID VYMYKAJÍCÍ SE OBYČEJNÉMU PLYNUTÍ ČASU!

Podejmlíko Půlrohlík a Šilamáma Půlplicpryč




sobota 23. dubna 2016

Ohó, to modlení je těžší nežli kamení!

Tomáš se dozvěděl, že bude mít syna, a Tomáš hned navrhoval jméno Zaklínač. Musím říct, že to upoutalo mou pozornost.
Svou poezii jsem nakonec našla přesně tam, kde jsem ji nechala. Trochu nevím, co jsem čekala, s mikinou Beatles to bylo taky tak.
Sonička mi napsala v potřebném okamžiku: "Zešílet je v našem případě svobodná volba."
Mám kusé zprávy od Šilamamky o tom, že duchovně dost trpí, pošlemeš jí proto vzduchem trochu síly.
Můj foťáček je definitivně mrtvý, a jak by řekl Petr Lébl: "Zdá se mi, že vycházím z módy. A co je nejhorší: ONOSIL JSEM SE SÁM!"
Je nutné ladit formu před tím, co dost možná bude nejlepší koncert našich životů.

Podejmlíko Půlrohlík



úterý 19. dubna 2016

To ví snad jen déšť a vítr kolem nás.

V sobotu jsem si nevšimla Tomáše s violoncellem a teď nemůžu najít notes se svými básněmi.
Naposledy jsem ho určitě držela v ruce v Českém Těšíně a to už je bratru dva podzimy zpátky.
Soňa mi onehdy říkala, že jsem se zaobírala dramatem tak dlouho, až jsem ztratila svou poezii, a měla pravdu.
Sešla jsem tehdy z pódia a řekla Piotrovi, že už nikdy nebudu číst své básně nahlas, tak jsem asi také měla pravdu. Zaklela jsem se někam do temnoty.
Zajímavé je, že Piotr si pamatuje, z jakého notesu jsem četla, já ne.
Já si matně vybavuji, že jsem si tam ty básně zapisovala tmavě červenou fixou. Myslela jsem si, že je ten notes v posteli s ostatními notesy, ale není. Respektive prolistovala jsem všechny notesy v posteli a v žádném z nich nebyly básně napsané červenou fixou. Další možnost je ta, že moje vzpomínka, jak si zapisuji básně ke čtení červenou fixou, je falešná. Ale co jsem to potom četla v tom Těšíně?
V jiném notesu, v tmavě červeném notesu, jsem našla zápisky, které jsem si psala to ráno na nádraží těsně před odjezdem domů, bylo to 16. listopadu. Stojí tam třeba: "Michalova dívka řekla, že vypadám smutná, a od té doby už jsem se upřímně neusmála."
O pět dní později, 21. listopadu, jsem si zapsala: "Viděla jsem ho smát se jenom dvakrát. Jednou, když jsem odjela, a podruhé, když jsem přijela. A potom vlastně ještě jednou ve velké tlačenici, poté, co jsme se oba obnažili."
A pod tím mám oranžově napsáno "smysl pro načasování" a to je třikrát podtrženo.
Sestra na to říká: "Když se musíš ptát, nikdy se to nedozvíš, když to víš, stačí se jen zeptat."

Podejmlíko Půlrohlík



neděle 17. dubna 2016

Písně, které mě zachránily.

Takže: Co se týče mého běžeckého stylu, tak kromě obrovské duševní vůle unést váhu vlastního těla můj pohon vyživuje zejména hudba, kterou během procesu samotného poslouchám. Moje duševní vůle se snaží co nejvíc běžet a co nejméně jít (do chůze jsem doteď přecházela vždy do kopečků na trase a občas když jsem měla dojem, že mi vyskočilo z rytmu dýchání oproti nohám). Hudba mi potom dodává odvahu běžet rychle (a pravidelně), když tělu chybí samostatná motivace.
V těchto ohledech byl včerejší čtvrtmaraton velký sukces, neboť:
A. Jsem ani jednou nepřešla do chůze a tím pádem celých těch jedenáct a půl kilometru běžela. Může se to zdát jako samozřejmé, ale pro mě to byla premiéra, že se mi občasná chůze nejevila jako pohodlnější nebo výhodnější možnost. Říkala jsem si, že přece nemám nic jiného na práci, tak můžu stejně dobře celou dobu běžet.
B. Moje mad DJ skillz sestavily výborný playlist, který mě v rovinkách ponoukal běžet rychle a dlouhokroce a do kopečků sice pomalu, ale vytrvale, takže jsem si svůj osobní traťový rekord zlepšila o dvanáct minut.

Ještě bych někam chtěla vmáčknout rychlou, leč výraznou poznámku, že pořadatelé jsou nejlepší z nejlepších, a potom bych ráda jmenovitě složila poklonu těm písním, které mě pronesly krizovými momenty. Nejzajímavější mi na nich přijde to, že na první pohled by je člověk za motivační běžecké písně spíš nepovažoval (dvě z nich jsou dokonce instrumentálky, což v některých případech může být dokonce silně demotivační!), ale v praxi fungovaly jako víno.

1. Kaktus - Cirkus Mrodry Ublues: Po zmateném a trochu bezhlavém výběhu do táhlého kopečka mi Cirkusáci pomohli najít správný rytmus pro nohy a začala jsem se pořádně soustředit na dýchání.

2. Life Is Elsewhere - Graveyard Train: Tahle píseň mi za jakýchkoliv okolností dodává pocit bezbřehého, ale nikoliv nesmyslného optimismu. Při sobotním běhu mi pomohla vyrovnat se s dvojicí dívek, které mě vždycky předběhly, po dvou metrech přešly do chůze, nechaly se ode mě předběhnout, aby mě za několik chvil zase předběhly, přešly do chůze a nechaly se předběhnout. A to prosím pořád dokola na prvních šesti a půl kilometrech.

3. Plakala - Divokej Bill: Divokej Bill mi začal hrát po výběhu na nejvyšší bod tratě a při následném delším běhu z kopce, takže jsem se do toho za jejich jásavé podpory mohla pořádně opřít.

4. Surf Rider - The Lively Ones: Tohle je asi právě ta písnička, u které jsem si byla nejmíň jistá, jestli se vůbec hodí do běžeckého playlistu, ale kvůli použití na konci Pulp Fiction ji mám spojenou s pocity vyčůraného triumfu, a co jiného člověk vlastně při běhu potřebuje cítit? Navíc zhruba v tuhle chvíli mě poprvé napadlo, že začínám být trochu vyčerpaná, ale díky té boží písni jsem neměla čas na to dál myslet, dělala jsem dlouhé kroky a představovala si, že jsem Samuel L. Jackson a že jsem právě dokázala Timu Rothovi existenci boha.

5. Take You Down - Daniel Pemberton: Tahle skladba pochází z filmového soundtracku, kterým jsem v několika posledních dnech doslova posedlá. (Což znamená, že ho poslouchám mnoho hodin v kuse pořád dokola, a když zrovna ne, tak se těším, až budu zase sama doma, abych si ho mohla pustit.) Zařazení této westernové melodie mi tedy mělo připomenout ony šťastné časy a zvednout mi náladu v poslední etapě běhu, což se také přesně stalo.

A zvláštní zmínku na konec ještě věnuji písni Pittbull Terrier od Die Antwoord, kterou jsem měla naplánovanou jako cílovou, ale nakonec mi to o dvě minutky nevyšlo a během závěrečného pokusu o sprint mi hrála až Remember od Depressive Age (což je shodou okolností i zvuk mého budíku, takže ta písnička díky tomu získává mírně negativní konotace). Ale zpět k Pittbullovi: Vždycky, když totiž ten zběsilý beat podpořený psychopatickým hlasovým projevem Ninji a Yolandi slyším, tak mám dojem, že okamžitě musím zdrhat tak rychle, jak to jenom jde, i kdyby mě měl skolit infarkt. A co je zvláštní, že nohy většinou vážně poslechnou a běží.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Někdo se na náš blog dostal tak, že zadal do vyhledávače termíny "sen radioaktivní" a "anagnorize". 





pátek 15. dubna 2016

Kdyby bůh chtěl, aby člověk chodil o berlích, dal by mu dvě zlomené nohy.

Ladím náladičku na zítřejší čtvrtmaraton. Poslouchám westernovou hudbu, hydratuji své buňky a trávím sacharidy z datlí.
Po dlouhém rozhodování, zda budu zítra Superman nebo Batman, jsem se rozhodla, že budu Batman.
Pro jistotu jsem se byla včera projít v jeho ponožkách a pořád jsem si představovala, že kopu do věcí a hlubokým hlasem říkám: "Because I'm Batman." Tak, jako to říká v kreslených klipech youtuberských "How it should have ended".
Ještě jsem tu vlastně nevypisovala žádné názory ohledně filmu "Batman v Superman", protože jsem kupodivu potkala dost lidí, kterým jsem to mohla říct osobně a tak se moje potřeba ventilovat frustraci už uspokojila. Nejvíc mě dostalo, když kvůli Wonder Woman někdo ten film přirovnával k feministickým bijákům typu Mad Max: Fury Road. Takové srovnání bude možné teprve ve chvíli, kdy bude Superman nahý sedět ve vaně a někdo (ideálně já) k němu rozverně zcela oděn skočí.
Ale to jsem se dostala trochu dál od tématu. Odcházím poslouchat westernovou hudbu, hydratovat své buňky a trávit sacharidy z datlí.

Podejmlíko Půlrohlík

















středa 13. dubna 2016

Večerní dodatek.

Créme brulée nebylo.
Créme brulée došlo.
Věnujme všichni chvíli tichému smutku.

Podejmlíko Půlrohlík



Hahaha, ne není

Nadpis článku byla reakce mojí drahé sestry, když jsem vyjádřila myšlenku, že Brno je město jako každé jiné. Ale nejpozději za šest až sedm hodin v něm budeme se sestrou sedět a pít kávu a jíst créme brulée. A to se počítá.
Pár stresů a psaní bakalářky v mojí hlavě vyprovokovalo logickou reakci a totiž obarvení vlasů narůžovo. Při této příležitosti jsem vymyslela svůj asi nejvtipnější popisek k facebookové profilovce.

Šilamáma Půlplicpryč


Nevím, proč na mě tak ty lidi koukají na ulici. Jako, kde jsou jejich reflexní prvky, aby je něco nezajelo?