sobota 13. prosince 2014

Vezmu si na sebe žluté doplňky.

Včera jsem se při pečení perníčků dívala na Pan a paní Smithovi, zřejmě z nostalgických důvodů. Dva úhly pohledu na tento film mi přijdou roztomilé (tedy trochu roztomilé).
Za prvé: Film je podobenství, tedy na základě vnitřní analogické struktury opisuje a hodnotí skutečnost.
Za druhé: Nějaký snílek si řekl, že chce Butche Cassidyho a Sundance Kida nechat přežít, a tímto si splnil sen.
A dál už si jenom představuji ty paparazzi fotografie skutečných manželů, jak kráčejí nějakou ulicí a vedou kolem sebe hrozen skutečných dětí, a jsem z toho celá naměkko.

Právě kolem mě s jekotem proběhla moje sestra, schoulila se v předsíni na podlaze a přikryla se dekou, protože kuře ve vývaru se rozpadlo.

Podejmlíko Půlrohlík


čtvrtek 11. prosince 2014

Jsem to ale netvor. (aka Šilamáma každý ráno po pařbě)

Začíná pohádková sezóna.
Tudíž už jsme daly dvakrát "Čert ví proč", ve kteréžto pohádce jsme objevily množství dialogů, po nichž umírám smíchy.
Pak jsem stihla "Ať žijí duchové!" u čehož jsem si zase položila otázku, co se rytíři Brtníkovi z Brtníku a jeho dceři Leontýnce stalo, že musí strašit (trest za to, že byli zlí, umřeli násilnou smrtí nebo je někdo proklel?).
Pak s tátou "S čerty nejsou žerty" a hlavně nemyslet nebo z Vás nadělám žížaly!
A před chvílí jsme koukali na "Císařův pekař a Pekařův císař", no a co si budem namlouvat, brečely jsme jak na svatbě, ačkoliv v poslední scéně už má Kateřina čepeček, takže svatba musela proběhnout v mezičase a nebyla tam.
Tak a teď si dáváme na dobrou noc Shreka.

Šilamáma Půlplicpryč

video

úterý 9. prosince 2014

V pondělí mě ze spánku vzbudil dívčí pláč. Dobrých pět minut jsem přemýšlela, co se mi tím moje podvědomí snaží říct. Pláč byl ale skutečný, nějakou slečnu chytil revizor.

V neděli jsem po koncertě vesnického filosofa Václava Koubka vymyslela cestou domů báseň v próze:

Někdy se v noci vracím domů kolem řeky. To se potom chodím podívat na splav. Zpěněná voda opravdu svítí ve tmě a já se na ni dívám a představuji si různé věci. Nedávno tam postavili třímetrovou zeď, aby řeka v době povodní nemohla do města, takže od té doby se chodím podívat na třímetrovou zeď, poslouchám burácení a představuji si řeku. Tu svítící i tu úplně klidnou a tmavou. Dnes jsem se rozhodla zeď přelézt a jak jsem tak šplhala s břichem přitisknutým ke studeným kamenům, uvědomila jsem si, že se mám čeho chytit.

Podejmlíko Půlrohlík


pátek 5. prosince 2014

Když jsem dnes putovala šedou mlhou a tmavé větve na mě sahaly, tak se mne poprvé zmocnila sváteční nálada.

Také jsem rozbila vázu na ozdobné šípky v našem oblíbeném vegetariánském bistru.
Sestra si zadřela do ruky trn ve snaze zabránit mi v rozbití vázy na ozdobné šípky v našem oblíbeném vegetariánském bistru.
Pouštěly jsme si pohádku Čert ví proč a sestra se několik minut smála po následující dialogové výměně:
-"Chceš perly? Dám ti perly."
-"Ty hoď radši sviním."
-"Tak tolik jich zase nemám."

Podejmlíko Půlrohlík



neděle 30. listopadu 2014

"Jako na měsíci – krásné a přitom děsivé a strašidelné. Je to dost speciální místo, za rok tu tudy projde asi stovka lidí."

Děti, děti, tak jsem zase jednou brečela na veřejnosti.
Tentokrát to bylo na jedné z přednášek na Cyklofestu, který pořádají cestovatelé Lucie a Michal Jonovi, což je mimochodem pár, který v letech 2003 - 2005 projel non-stop všechny kontinenty na kole - a to samotné už je taky trochu na brečení, představte si, že jste tři roky mimo domov, ve dvou, spoléháte sami na sebe, a potom se vrátíte zpátky a najednou je to pořád stejná postel a kupujete si tramvajenky a vyplňujete daňová přiznání a promazáváte spamy v emailové schránce a čekáte na přechodu na zelenou.
Konkrétní situace, která mě dovedla k dojatému pláči, nastala při prezentaci Pavla Richtra, který zúčastnil závodu Iditarod Trail Invitational. To znamená, že se na kole vydal na 1600 kilometrů dlouhou trasu vedoucí skrz Aljašku přes lidmi neosídlenou pustinu plnou sněhu, ledu a větru. Trasa vede několik stovek kilometrů i po zamrzlé řece a moři. Trvalo mu 13 dní tuto cestu dokončit. Do cíle dorazil jako čtvrtý. Občas se potkával s některými z 16 dalších závodníků. Ale většinu toho času strávil úplně sám. Se sebou.
Citát z nadpisu článku je vyňat z popisu druhé z přiložených fotografií.
Moment, kdy jsem se rozbrečela: Když ukazoval fotografii vlčích stop navršených přes stopu předchozího závodníka, který opustil dřevěný srub čtyři hodiny před ním.
Někde čtyři hodiny nebo pět minut před vámi je vlk.

Podejmlíko Půlrohlík





Fotografie převzaty ze stránek Pavla Richtra.
http://pavelrichtr.cz
https://www.facebook.com/pavel.richtr


pondělí 24. listopadu 2014

"Byl jsi v mém životě tak dlouho, že už si nepamatuji nic jiného."

Kromě toho, že mi tento úvodní citát připomíná moji oblíbenou báseň Kateřiny Rudčenkové: "Snažím se zapamatovat si každý pohyb, až si nakonec dokážu vzpomenout jen na to, že jsem si chtěla vše zapamatovat.", je to také druhá nejsilnější věta z pentalogie filmů o Vetřelci, alespoň co se týče mojí maličkosti.
Dívala jsem se teď totiž na všech pět filmů po sobě, z čistě dramaturgických a akademických důvodů samozřejmě.
První nejsilnější věta je tato: "Nějaké zprávy o mojí dceři?"
Zajímavé je, že u filmů samotných jsem neměla dojem, že by se mě nějak zásadně emocionálně dotkly (kromě jedné lekačky z prvního filmu, u které jsem zařvala tak nahlas, že jsem měla strach, že vzbudím všechny v domě). Ale když jsem později jela nočním metrem a zničehožnic mi přišla na mysl vzpomínka na to, jak na konci Vetřelců Ripleyová mlátí královnu tím nakládacím robotem, aby ochránila malou holčičku, potažmo lidstvo, potažmo celé universum, tak jsem se namouduši dojetím rozplakala před očima tolika cizích cestujících.

Jedno se ale musí nechat - všichni ti režiséři si uměli vybrat spoustu krásných tváří.

Podejmlíko Půlrohlík