pondělí 1. září 2014

Ach, poezie.

>>Bob Dylan first spoke of writing a book back in 1964. In an article in LIFE he stated that he had contracted with Macmillan to do something called TARANTULA.
When asked what the book was about, Dylan replied, "It's about spiders."<<

Podobně se cítím, když musím někomu vysvětlovat, o čem bych chtěla napsat scénář.

Podejmlíko Půlrohlík





neděle 31. srpna 2014

Seznam směšných zranění za tyto prázdniny:

Při krájení kedlubny jsem si rozřízla palec.
Při natírání dřevěných desek válečkem jsem zakopla o větévku a tekla mi krev z nohy.
Na zadní straně stehna jsem měla štípanec nateklý do průměru 17 cm.
Při slepování papíru jsem trhala izolepu zuby, izolepa se mi přilepila na rty a bolestivě mi strhla část kůže.

Bonusový přídavek: Moje sestra jela v sedě na longboardu z kopce od oblíbené hospody a brzdila klouby svých palců u nohou a nyní jsou sedřené tak, že nemůže pořádně chodit. Ona tomu říká, že se zkriplila.

Podejmlíko Půlrohlík



sobota 30. srpna 2014

Kůň v bazénu III.

Následuje další součást souboru "Čas znovunalezený aneb Z archivu facebookových statusů".

12. říjen 2012
Do srdce se ti dívám, když pod oknem ti zpívám.
Bude konec dobrodružství. Chceš-li uprchnout se mnou.

Podejmlíko Půlrohlík



pátek 29. srpna 2014

Sexy, ale dala bych si rostbíf.

Moje sestra se rozbrečela při vyřazování z pořadu "Masterchef".
Já jsem plakala, když Roy Orbison začal zpívat v klipu k písničce "Handle With Care".

A jako bonus jsme se se sestrou obě rozbrečely u sitcomu Comeback, když hlavní hrdina Matonoha v kuchařské šou dostane plný počet bodů.

Jsou to teď emocionálně nároční dnové.

Podejmlíko Půlrohlík


čtvrtek 28. srpna 2014

A zruinoval spoustu mladých dívek a já jsem jedna z nich.

Tento článek je součástí obsesivní série o Bobu Dylanovi.
A totiž o tom momentu, kdy jsem si mezi prací udělala pauzu a pustila si všechny možné verze písničky "House of the Risin' Sun", abych si potvrdila, že se mi stejně srdce svírá nejvíce z Dylanova provedení (1962, akusticky). A to proto, že jeho hlasový projev je až nadpřirozeně evokativní ve srovnání se všemi okolnostmi, za jakých nahrávka vznikala. (Bylo mu sotva dvacet, písničku odposlouchal od kolegy při koncertu, první deska, "nejistota" v kramflecích. Nejistotu dávám do uvozovek, protože si myslím, že ze všech jeho desek až tak do roku 1990 tu zní jeho hlas nejsuverénněji. Teprve až v devadesátých letech začíná znovu znít jako stařík, který přesně ví, o čem zpívá. Jeho hlas mi v té éře jeho největší slávy přišel vždycky plný vnitřní nejistoty, po té v "House of the Risin' Sun není ani stopy.) Chtěla jsem se nějak víc rozmáchle rozepisovat o tom, jak na mě píseň při poslechu působí, ale došla jsem k tomu, že konstatování, že se mi z písně nejsilněji svírá srdce, je postačující.

Druhé místo hitparády jsem zařadila Frijid Pink (1969, elektricky), kteří jsou mi sympatičtí uvolněným projevem a hard'n'heavy nádechem. O kapele jsem do té doby neslyšela a je dost pravděpodobné, že si je v budoucnu zkusím blíž prozkoumat.

Třetím místem jsem obdařila Joan Baez (1960, akusticky), která píseň nahrála ještě před Dylanem. (Celá historie se má tak, že je to tradicionál, který hrála spousta autorů včetně Baez, potom si ho za svůj vzal Dave Van Ronk, ale než ji stačil zpopularizovat v masovějším měřítku, "ukradl" mu ji Dylan, který ji proslavil, tomu ji zase "ukradli" The Animals a od té doby si už všichni myslí, že tu písničku původně napsal Eric Burdon a všichni ostatní že ji kradou od něj. Když člověk slyší nějaký cover, snadno pozná, jestli jeho autor patří k obdivovateli Dylana nebo The Animals, protože Dylan věrný tradici písně zpívá "many a poor girl" a Eric Burdon to změnil na "many a poor boy".) Verze Joan Baez na mě působí  nejvíc "dokumentárně". S jiným druhem procítění, čistějším a bez zbytečných kudrdlinek, podává výpověď o lidském údělu. Zároveň mi přijde, že má písnička nejtemnější naladění ze všech těch verzí, které zde zmiňuji.

Rozhodně nejpopulárnější verzi písničky od The Animals (1964, elektricky) jsem posadila na čtvrté místo. Znala jsem ji ze všech nejdéle (asi jako většina hudebních fanoušků, řekla bych) a po dlouhou dobu jsem ji obdivovala, ale právě když jsem ji začala porovnávat s ostatními verzemi, trochu v mých očích klesla. Je pořád pravda, že převedením "do elektriky" je jejich přínos písničce nepochybný a že síla v hlase Erica Burdona je obdivuhodná, ale pro moje uši písni chybí gradace. Tempo hudby je pořád stejné a nasazení hlasu rovněž, jedná se o beranidlo, které pořád stejně bije do jednoho místa.

Jako poslední jsem chtěla ještě jmenovitě zmínit jihoafrickou zpěvačku Miriam Makeba (1960, akusticky), která má za sebou zřejmě impozantní životní příběh, ale doteď jsem ji neznala a ani nejsem nijak blíž obeznámena s její hudební tvorbou. Její dvouminutová nahrávka kombinuje sílu osobnosti s křehkostí v hlase s minimální nástrojovou podporou. Vždycky jsem měla slabost pro to, když interpret zpívá se slzami v očích kvůli tíze vlastní hudby, a myslím si, že tahle paní to tak určitě dělala.

Třeba verzi toho Van Ronka, od kterého Dylan prý ukradl akordové změny a text, jsem měla problém doposlouchat do konce, svým projevem mi nějak leze na nervy. I když ho vidím na dokumentárních záběrech, mám dojem, že v osobnosti tohoto muže není nic, co bych chtěla hudbou přijímat.
Hodně osobitou a odlišnou verzi nahrála třeba Nina Simone, ale hudbu s podobnou rytmikou nejsem zvyklá poslouchat a tudíž mě nijak výrazně neoslovila.

A také jsem se chtěla pozastavit nad tím, že jsem ráda, v jaké době žiju, protože si po celém dni práce můžu pustit jednu písničku od dvanácti různých interpretů a srovnávat si, kdo mi leze na nervy a kdo ne.
A také bych chtěla vyjádřit soustrast svým příbuzným, které jsem schopna pronásledovat na každém kroku a pouštět jim jednu samou písničku pořád dokola a nutit je všímat si rozdílů. Tatínek vydržel jenom dvě, Frijid Pink a Joan Baez, moje sestra, chudinka, ovšem vydržela všech pět.

Podejmlíko Půlrohlík





středa 27. srpna 2014

Kůň v bazénu II.

Následuje další součást souboru "Čas znovunalezený aneb Z archivu facebookových statusů".

9. říjen 2012
(deníkový záznam)
Jsem tak pyšná na svoji sestru.

(umělecká rekonstrukce incidentu ve škole)
Kolega student: Kolik si myslíte, že máme mít kreditů z angličtiny?
Já: Čtyři.
Kolega student: Hahá. Oni to teď změnili. Šest. Takže nám dva chybí, ale neexistuje žádná další zkouška, kterou bychom mohli splnit, abychom je získali.
Já: Chm.
Později.
Já: Podmínky studia se nemůžou měnit během studia, že ne?
Vedoucí studijního oddělení: To já nevím, děvenko, promluvte si s proděkanem, ten mění studijní plány.
O patro výš.
Já: Měnil jste nám studijní plány?
Proděkan: Ne.
Studenti: Hořekujeme. Zjevilo se nám, že máme mít šest kreditů z angličtiny.
Proděkan: No jistě, to se teď měnilo. To je zábavné. Třeba vás to nepustí ke státnicím. Hihi.

Podejmlíko Půlrohlík









úterý 26. srpna 2014

O básnících a Jurském parku.

Pamatuji si, že jsem kdysi byla svědkem toho, že docela známý básník přednášel báseň od jiné ne tak úplně známé básnířky a nevěděl, co to je "arara". Potom se mě ten samý básník ptal, jestli jsem tu báseň s "arara" nepsala náhodou já, protože v jedné mojí básni viděl spojení "u vozu Praga RN".
Přivedlo mě to k úvaze, jestli je povinností docela známého básníka znát papouška araru a vědět, jakým druhem automobilu spáchala Olga Hepnarová svůj zločin.
Loni se mě po festivalu v Kutné Hoře ptaly dvě slečny recitátorky, co znamená podivný atraktor z mojí básně, a to už jsem si připadala trochu jako hipstrbásník, co dává do svých textů slova v naději, že nikdo nebude znát jejich význam. Potom jsem ale zjistila, že o podivném atraktoru se káže v Jurském parku a ulevilo se mi, že jsem vlastně mainstream.

Podejmlíko Půlrohlík